On, já a univerzita - 1. Kapitola

7. května 2013 v 15:47 | Kexisek |  On, já a Univerzita




Jako každé ráno jsem stála před zrcadlem a přemýšlela, zda bych mohla soutěžit o nejvíc pihatý nos světa. "No nic, Nell ani tohle bys nevyhrála" řekla jsem si sama pro sebe a prohrábla jsem kartáčem vlasy, přetřela řasy černou mascarou, s leskem na rty se ani neobtěžuji, stejně bych ho při nejbližší příležitosti zanechala na nějaké skleničce či bundě. Pod ruku mi přišly džíny a zelená košile, nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, co si vezmu na sebe. Vlítla jsem do kuchyně jako blesk, na parapetu ukořistila jablko, dala mámě pusu na tvář a zase jako blesk vylétla směr škola.
V duchu mnou projela myšlenka toho, zůstat doma, čekala mě dnes pouze nudná přednáška s věčně klimbajícím profesorem, ale překonala jsem se. Doma bych určitě musela vykonávat nějakou bohulibou činnost, jako je třeba vytírání, luxování či jinak zvelebovat už tak honosnou domácnost.
Před učebnou jsem narazila na ještě polospící Anitu, opírala se o zeď v krátkých šatičkách a s nelibostí musím přiznat, že i po probdělé noci vypadala skvěle. Dlouhé kaštanové vlasy jí spadaly až k pasu, dnes je měla navíc ozdobené bílou čelenkou. Stoupla jsem si vedle ní a nenápadně se zeptala "Máš esej?", Anita jen líně otevřela oko a s nonšalancí se podívala na svá prsa "Já ji nepotřebuji, mimochodem ona nějaká byla?" Musím přiznat, že mě dostala, žádná nebyla, snažím se jí nachytat už pěkně dlouhou dobu a stále se mi to nedaří. Usmála jsem se "zase si lepší", ani jsme nestihly probrat podrobnosti jejího včerejšího rande, když už se chodbou valil náš profesor. Nevypadal zrovna v nejlepší formě a tak jsme se oprávněně těšily na další z jeho těžce vzdělávacích filmů.
Film byl podle očekávání nudný, většina třídy se ztratila již po úvodních titulkách, zbytek se jen líně povaloval na lavicích, nebo dělal úkoly do jiných předmětů. S Anitou jsme zůstaly až do konce, ne protože by nás film natolik upoutal, ale protože v knihovně se nesmělo mluvit a Anita mi nutně potřebovala sdělit novinky o jejím novém příteli Rogerovi. Jak jsem si myslela, s nikým méně než úžasným by se nezahodila, ale přála jsem jí to, po tom co zažila minulé léto, si zasloužila někoho hodného a milého. I když dvoumetrový kapitán fotbalového týmu se mi nezdál jako ta nejlepší volba.
Po hodině a půl nejnudnějšího filmu v dějinách kinematografie jsem vyrazila do univerzitní kavárny. Potřebovala jsem se trošku vzpružit, místní latte sice nepatří mezi nejlepší ve městě, zato patří mezi ty nejlevnější, což se mnoha studentům jeví jako velké plus. K mému údivu nebylo v kavárně tolik lidí jako obvykle, možná to bylo tím, že semestr byl ve své polovině a spousta studentů upustila od účasti na přednáškách. Sedla jsem si do oranžového útulného křesílka, objednala si latté a snažila se nemyslet na neúprosně se blížící konec semestru.
V kavárně byl klid, na jednom gaučíku se sice dohadoval jakýsi mladý pár, ale nedělal moc velký rámus. Pod velkou lampou seděla dvojice dívek, podle vzhledu vypadaly tak na 15, a proto v akademické kavárně působily trošku jako pěst na oko. Obě se chichotaly, upravovaly se v zrcátkách, půjčovaly si šminky, a co chvíli zabloudily pohledem k pánské toaletě. Zakroutila jsem hlavou a marně se snažila přes svůj mobil připojit k místní wi-fi, která co chvíli padala a neustále vyžadovala opakované zadávání hesla. V tu chvíli jsem proklínala svou lenost, která mi ráno zabránila vzít si sebou můj notebook. Mrskla jsem mobilem zpět do kabelky a čekala, než káva trošku vystydne.
Pozorovala jsem okolí a neušlo mi, že se dívky podezřele narovnaly, mrkly jedna na druhou a nahodily líbezné úsměvy. Dveře od toalet byly za rohem, dívky na ně měly lepší výhled. V duchu mě napadlo, že asi čekají na své "přítele", to co následovalo, mě tedy velmi překvapilo.
Zpoza rohu se vynořil pěkný kluk, měl široká ramena, hnědé vlasy, šibalský úsměv a zářící modré oči. Na sobě měl riflovou bundu, pruhované tričko a rifle. Vypadal prostě úžasně, rychle jsem se snažila uklidnit a podvědomě jsem zkontrolovala, jestli jsem náhodou nezačala slintat. Rychle jsem se začala raději zaobírat kávou a snažila se na něj přestat zírat. Dívky tak ohleduplné nebyly, zatímco si sedal na své místo (panebože přímo naproti mně), dívky z něj nespustily zrak a já měla strach, že jim každou chvíli vypadnou oči z důlků. Navíc vytáhly mobily a začaly si dotyčného fotit.
Cítila jsem se dost nejistě, takový fešák a navíc seděl naproti mně, vždycky když jsem zvedla hlavu, dívala jsem se přímo na něj. Na rtech mu neustále pohrával jakýsi nezbedný úsměv. Po té co dočetl noviny a dopil své espresso, zaplatil, i servírka měla co dělat aby mu kávu nedala zadarmo. Ještě naposledy si mě přeměřil a vyšel z kavárny. Holčičkám zde byly evidentně jen kvůli němu, protože jakmile se za ním zabouchly dveře, také se rychle začaly zvedat k odchodu. Že by sem chodil pravidelně, napadlo mě. To už jsem ale mrkla na hodinky a zjistila, že jestli chci dnes ještě něco stihnout, měla bych jít. Když přitančila servírka a já ji chtěla zaplatit své latté, dozvěla jsem se, že zmiňované pití za mě již bylo zaplaceno pruhovaným tričkem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi vlastně vysvětluje a v onu chvíli překvapení jsem musela vypadat jako totální trubka. Vyšla jsem teda z kavárny jako omámena, ale se skvělým pocitem, který se týkal jak ušetřených peněz, tak toho, že mi neznámý fešák platí pití. Dnešní den se velmi vydařil, usmála jsem se v duchu a za pobrukování písničky "You are so hypnotizing" vyrazila směr domov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama