Side Effects - 4. Kapitola - Za trest

7. května 2013 v 15:31 | Alyssa |  Side Effect



"Jo, už je mu fajn," ujišťoval mě Zayn.
"Fajn, protože jestli ne, tak přísahám, že z vás všech udělám cedník."
"To bych chtěl vidět," odfrkl si potichu Liam ale já ho přesto slyšela.
"A mám toho akorát dost," zavrčela jsem. Vytáhla jsem zbraň a přiložila jsem mu jí k hlavě.
"Ještě jedno slovo a přísahám, že tě bude mít Summer na stole!" Dívala jsem se mu zpříma do očí a snažila se ho tím kontaktem znejistit.
"Netrefila by ses, ani když stojíš takhle přede mnou." Ušklíbl se. On se na mě ušklíbl a ještě řekl, že bych se netrefila?! Ne, nesmíš ho zabít, Nell. Prostě ho nezabiješ, půjdeš zpátky domů a už na to nebudeš myslet, přemlouvala jsem sama sebe. Zhluboka jsem se nadechla, složila zbraň a vydala se do našeho bytu.
"Jako bych to neříkal," slyšela jsem ještě za sebou. Už jsem se neudržela, otočila jsem se a vystřelila. Kulka prolítla kolem něho a zůstala ve zdi.
"To bylo varování!" Řekla jsem s klidem a pokračovala v cestě.
Třískla jsem za sebou dveřmi a sklouzla po nich na zem.
"Zdálo se mi to, nebo jsi vážně někoho zabila," šklebila se na mě Summer.
"Jen jsem ho varovala!" Ujasnila jsem situaci.
"Na koho jsi střílela?" Teď už se tvářila trochu vyděšeně.
"Na tvojí sex bombu," teď jsem se šklebila já.
"Netrefila jsi ho, že ne? Vlastně určitě ne, to bys tu teď takhle neseděla." Mluvila si pro sebe.
"Co tě nutí myslet si, že bych tady nebyla ani, kdybych ho postřelila?"
"Taky pravda…" Zamyslela se.
"Cožeeeee?" Vykřikla a hnala se do patra.
"Tak to bychom měli."
"Našla jsi něco?" Drknul do mě Derek druhý den v práci.
"Já něco hledala?" Ptala jsem se zmateně.
"Pravděpodobně ne."
"Pravděpodobně," přitakala jsem.
"Jinak, chce s tebou mluvit Marcs." Usmíval se škodolibě.
"Nééé, proč?" Zasténala jsem.
"Nemám tušení," pokrčil rameny a zase se nevzrušeně probíral složkou, co měl v ruce.
Naštvaně jsem si to dupala k Marcsovi do kanceláře ale před jeho dveřmi mě zastavila sekretářka.
"Potřebujete něco?" Sjela jsem jí pohledem a uchechtla se.
"Jistě, Marcs se mnou chtěl mluvit."
"O tom bych musela něco vědět."
"Ták o tom dost pochybuju," Usmála jsem se na ní a vtrhla k němu do kanceláře.
"Už jsem si říkal…" začal, ale byl přerušen.
"Řekla jsem, že tady nemáte co dělat," vyjela na mě sekretářka.
"Tak hele," nadechla jsem.
"Měl jsem vám to říct, omlouvám se, a ty si sedni!" Nevěřícně jsem protočila oči ale sedla jsem si.
"O co jde?" Zeptala jsem se znuděně.
"Střílíš na obyčejné lidi?"
"Haaaa?"
"Ale no ták, přeskočíme část, kdy mi budeš říkat, že s tím nic nemáš anebo tu část ve které mi budeš říkat, že si za to mohl sám?"
"A co takhle část, že má štěstí že je ještě na živu?" ucedila jsem.
"Ve škole už jsi kvůli tomuhle měla záznam, nechceš si to pokazit, že ne, Nell?
"Hele, já fakt nevím, kdo ti co nakecal, ale fakt s tím nemám nic společnýho!" Hájila jsem se.
"Před chvílí jsi říkala, že má štěstí že ještě žije."
"Jak si můžeš být jistý, že mluvíme o tom samém člověku?"
"Jsem si jist, že mluvíme. Bydlí s tebou v jednom domě."
"Hajzl jeden! Tentokrát neminu!" Nadávala jsem.
"Když už víme, že se bavíme o tom samém, vysvětli mi, proč jsi to udělala?"
"Bude stačit, když řeknu, že je to debil?"
"Ne."
"Potom nemám vysvětlení."
"Tím pádem ti budu muset sebrat zbraň, budeš odvolána a budeš chodit jen do školy." Vytřeštěně jsem na něho zírala.
"To si musíš dělat srandu?!"
"Nell, střílela jsi po neozbrojeném člověku," snažil se mě uklidnit. Marně. Okamžitě jsem mu hodila zbraň na stůl a s hlavou vztyčenou jsem odkráčela. Nezapomněla jsem za sebou pořádně třísknout dveřmi. Sjela jsem výtahem do našeho patra, bez toho abych promluvila, jsem si vzala věci a odcházela.
"Kam si myslíš, že jdeš? Máme případ," stoupl si přede mě Derek.
"Jsem odvolaná. Budu chodit jen do školy, a teď uhni, nebo tě zabiju!" Zavrčela jsem. Bez mrknutí ustoupil a nechal mě odejít.
Znovu jsem efektivně třískla s dveřmi, tentokrát od bytu, což vzbudilo Summer.
"Nejsi doma nějak brzo?" vykopala se z postele a rozespale mě pozorovala.
"Jsem! A víš proč? Protože ten debil si na mě byl stěžovat!!"
"Ou…"
"Ano ou, přísahám, že tohle ho bude bolet." Hodila jsem tašku do rohu a chystala se jít toho debila zpacifikovat.
"Hele, hele, hele, počkej, nejdřív se uklidni. Udělám kafe jo? Pak si sedneme a ty se uklidníš." Strkala mě do kuchyně, tam mě usadila ke stolu a šla udělat kafe. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit! Ale vážně to nešlo. Bože, jak já toho kreténa nesnáším!
"A teď mi v klidu vysvětli, co se přesně stalo," položila přede mě hrníček s kávou a posadila se naproti.
"Marcs si mě zavolal, ptal se mě, proč jsem po někom střílela, nějak mi nebylo jasný, o co jde, ale pak jsme se shodli na tom, že ten kdo si na mě stěžoval, bydlí v tomhle domě! Takže mi oznámil, že se to nesmí, jako bych to nevěděla, požádal mě o zbraň a byla jsem odvolána s tím, že můžu chodit jen do školy." Vysypala jsem ze sebe.
"A divíš se? Střílela jsi po něm."
"Netrefila jsem se!"
"To tě neomlouvá, nemůžeš jen tak po někom střílet."
"Říká kdo?"
"Říká zákon," usadila mě.
"Ale on si o to říkal!"
"Mluvila jsem s ním, řekl mi, jak to bylo, prostě ses nechala vyprovokovat a ty moc dobře víš že to by se dít nemělo. Takhle bys potom mohla zastřelit každýho, ještě že ti vzali zbraň."
"Myslíš, že nemám vlastní?" uculila jsem se.
"Aha…" Pronesla zamyšleně a já se usmívala ještě víc.
"Takže mi teď nic nebrání v tom, vyšlapat těch pár schodů a střelit ho přímo do hlavy," sdělila jsem jí a upila si kafe.
"Chceš jít do vězení, tak směle do toho." Odsekla mi a odešla.
"Bože, to maj dneska všichni ale bezva náladu. Samozřejmě že ho nezabiju… Alespoň né hned, ačkoliv by mi to spravilo náladu," mumlala jsem si pro sebe.
Hodila jsem sebou na gauč a pustila si televizi. Doufala jsem, že mě to aspoň trochu rozptýlí. Asi po půlhodině jsem slyšela, jak za sebou Summer třískla dveřma a byl pokoj i od ní. A že neuhodneme, kam šla? Né, ani si nebudu dělat naději, že to vím. Šklebila jsem se jak idiot a bylo mi to jasný. Zatřepala jsem hlavou, abych si smazala ten debilní úšklebek a znovu se začala soustředit na televizi.
"Nell, vstávej," šťouchal do mě někdo. Blíže nespecifikovaný.
"Co zase?" Otevřela jsem jedno oko, uviděla Louise a zase ho útrpně zavřela.
"Summer je u nás a říkala, co se stalo."
"A co já s tím?"
"Liam ti chce nabídnout mír."
"Jo ale bál se přijít sám co?" Hádala jsem.
"Přesně," ušklíbl se.
"Ať jde do háje a jestli uslyším jeho jméno v příštích čtyřiadvaceti hodinách, neudržím se a zabiju ho vlastníma rukama." Oznámila jsem.
"Aha… no Liam navrhoval, abychom šli všichni na večeři."
"NIKDY!" Prudce jsem se posadila.
"Chápu, dvacet čtyři hodin," usmál se na mě.
"Pokud je to všechno…"Mávla jsem rukou ke dveřím.
"Myslel jsem, že bych tě nějak zabavil."
"Potom nechápu, proč jsi ještě oblečenej."
Zrovna jsem si zapínala košili, když se Summer vřítila do bytu. Na chvilku se zarazila a zírala na mě.
"Co?" Podívala jsem se na ni nechápavě.
"Jen jsem přišla zkontrolovat, jestli jsi ho nezabila… Ovšem pořád si nejsem jistá." V tu chvíli se vymotal i Louis.
"Jsem na živu," zazubil se na ni.
"Skvěle… no tak to já asi zase půjdu ne?"
"Nemusíš, on už je stejně na odchodu," mávla jsem směrem k Louisovi a pozapínala košili.
"Už jsem na odchodu, jasně, nevíš, kde mám triko?"
"Tady," vytáhla jsem ho z pod sebe a podala.
"Dík, tak já se zastavím zítra."
"Klidně," pokrčila jsem rameny a šla si udělat něco k pití.
"Hádám, že teď už máš lepší náladu," zubila se na mě. Probodla jsem jí pohledem.
"Proč myslíš?"
"Sex uvolňuje napětí." Osvítila mě.
"Tak to je asi chybná teorie."
"Nejde o teorii, jde o praxi."
"Tak ten jí rozhodně má," chichotala jsem se. Moment. Já se chichotám? Střelte mě někdo do hlavy prosím, protože tohle není normální.
"No prosím, takže máš lepší náladu."
"To jsem neřekla."
"Já tě někdy fakt nechápu." Protočila oči a zavřela se v pokoji.
Fajn, chtělo by to nějakou zábavu, ale jakou? Rozmýšlela jsem, ale za boha mě nic nenapadalo. To mám jako zbytek dne strávit zavřená v tomhle bytě? Rozhodně ne.
Popadla jsem kabelku a vyrazila do ulic.
Procházela jsem se po ulicích a zvědavě sledovala dění okolo sebe, né že by to za to stálo, ale pořád se bavit na ostatních než sama na sobě. Na konci ulice mě upoutal kluk, který se strašně podobal Zaynovi. Pomalu jsem šla jeho směrem, a když jsem byla dostatečně blízko, poznala jsem ho.
"Ahoj," pozdravil mě jako první.
"Eh, čau, jen procházím, nenechte se rušit,"pousmála jsem se na něho a na slečnu, která stála vedle něho.
"Ale né, nerušíš, pojď sem. Tohle je Becca, naše kamarádka, a tohle je Nell, bydlí s námi v domě," představil mě a já jí podala ruku.
"Těší mě," usmála se na mě tak sladce, že jsem hned dostala cukrovku.
"Ehm, mě taky," oplatila jsem jí úsměv, ale na rozdíl od ní byl určitě normální.
"Takže, kam máš namířeno?" Zeptal se mě nervózně Zayn. Neboj, já jí nezabiju, posílala jsem mu telepaticky myšlenku.
"Jen tak se procházím, nechtěla jsem celý večer strávit doma."
"Taky jsme se chtěli projít, můžeme se k tobě připojit? Ráda bych tě poznala." Výskla ta nádhera a já se donutila přikývnout.
"Supéééér," poskočila si a hned mě chytla za ruku.
"Tak pojď, a všechno mi na ně řekni, oni jsou strašní," smála se. Já teda nevím, ale celá tahle situace mi přišla všelijaká, jen né vtipná.
"Ale jo, jsou v pohodě."
"My jsme vždycky v pohodě," stoupl si Zayn vedle mě.
"Ale nejste, pamatuju si, co jste vždycky prováděli," culila se. S další otázkou se zase zaměřila na mě.
"Jak jste se poznali?"
"Bydlí nad náma… Chtěla jsem je zabít," přiznala jsem, jenže jí to nerozhodilo a začala se smát ještě víc.
"Taky jsem měla dny, kdybych je nejradši zabila."
"Ale já to myslím vážně," vysvětlovala jsem.
"Já taky, zlatíčko." Vykulila jsem oči. Řekla mi právě zlatíčko? Ne, to jsem určitě měla jen halucinaci.
"Ona to vážně myslí vážně. Mířila na nás zbraní," zastal se mě Zayn. Pro změnu vykulila oči ona.
"A to se nebojíš, že si ublížíš?" Je to jasný, je to přebarvená blondýna, ale přede mnou se neschová.
"Ne, je to moje práce."
"No tak to jo, ale dost o práci, povídej, líbí se ti nějakej z mých chlapců?" Já nestačila zírat. Vážně, tohle jsem ještě v životě nepotkala, a že jsem potkala dost divných lidí. Tahle by se rozhodně měla dát naléčení. Budu si muset o tom s nima promluvit.
Zvědavě na mě koukala a čekala na odpověď.
"Ani ne?" Pokrčila jsem rameny. Zayn se vedle mě otřásla smíchy a já do něho drkla loktem, ublíženě se na mě podíval, ale smích mu to z tváře nesmazalo.
"To nechápu, všichni z nich jsou tak roztomilý, vážně, měla by sis někoho z nich vybrat," přesvědčovala jsem tě.
"Nemám tušení, proč bych to měla dělat."
"Ahá, promiň, nedošlo mi to, asi máš přítele žeee? Jaký je?" Když jsem si myslela že Liam je na zabití, tak co je potom tohle? Všechno beru zpátky, Liam je úžasnej a bude skvělý ho mít jako kamaráda, o tom se přesvědčím.
"Ne to nemám." Zarazila se v chůzi a prohlížela si mě.
"Tak tě asi nechápu."
"Tak to jsme asi dvě." Vrátila jsem jí.
"Třeba já přítele mám," zaculila se zase. Bože.
"Tak to, ehm, gratuluju?" S výrazem štěněte jsem se podívala na Zayna a prosila ho, aby konečně něco udělal. On jenom zvedl ruce v gestu: jo holka, máš to marný.
"Jéé, děkuju, jsem tak ráda že ho mám, je boží." Hned jak to dořekla tak Zayn vyprskl smíchy. Becca se na něho zamračila a povzdechla si.
"No joo, já vím, moc s ním nejsem, ale jen protože mám moc práce," vzdychala dál.
"Myslím, že to je jedno…" usmál se Zayn a já byla totálně mimo.
"Jak myslíš, že je to jedno?! My se milujeme. Louis a já jsme si prostě souzeni!" Přesvědčovala ho.
"Počkat, cože? Louis?" zastavila jsem se, podívala jsem se nejdřív na ní a pak na Zayna.
"Jistě, on je moje zlatíčko, jo říkala jsem aby jsi si mezi nima vybrala, ale zapomněla jsem říct, že na Louisíka nesahat je můj."
Tak to teda ne. Takhle by to nešlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Norika :D Norika :D | 12. května 2013 v 17:19 | Reagovat

hah :D Nič ma tak neprekvapilo ako že Becca ma Luisa :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama