Trouble in Love - 20. kapitola

11. ledna 2014 v 21:54 | Alyssa |  Trouble in Love

Dobře. Mám toho právě dost. Člověk je tady po dlouhý době, snaží se tady udržovat pořádek, pak příjde ta malá ochechule a je tady zase bordel. To mám snad za trest.
"Charlieeee" Zakřičela jsem do patra a podupávala si na schodu.
"Co?" Objevila se na schodech a usmívala se jako andílek. Ale tohle už jí vážně neberu.
"Mladá dámo, pojď si uklidit ten bordel co sis dole udělala." Oznámím jí hlasem který nepřipouští námitky.
"Fajn." Uraženě kráčí ze schodů dolů. Ze sledování toho jak uklízí, mě vyruší zvonek a následovné bušení na dveře.
"Vždyť už jdu, pro boha." Otevřela jsem dveře a nechápala jsem.
"Ahoj Allyso." No… Tak tohle se může stát jen mě.
"Přejete si?"
"Můžu dovnitř?"
"Ne!" Odpovím rázně a propaluju ho očima.
"Děkuji za pozvání," odstrčí mě ze dveří a napochoduje si do obýváku. Jdu okamžitě za ním a sleduju ho jako ostříž.
"Charlie, jdi nahoru." Charlie se na mě podivně podívá, ale naštěstí nic neříká a jde nahoru. Asi ji varoval můj zrovna nehezký pohled.
"Řekni co chceš a pak se seber a vypadni." Sjedu ho pohledem, ale on stojí a ještě se mi šklebí do obličeje.
"Přijel jsem si pro Charlie."
"Já jsem asi špatně slyšela… Cože jsi?"
"Přijel jsem si pro Charlie. Dozvděl jsem se, že je vaše matka po smrti, tak se jí chci ujmout a vychovat ji." Chvíli jsem se na něho koukala a pak se naplno rozesmála.
"Mě to nepřijde moc k smíchu. Ale když už jsme u toho, neměla by jsi být tenhle čas ve škole?"
"A kdo ty jsi abys kontroloval co dělám?" Sykla jsem po něm.
"Jsem tvůj otec, stejně jako Charliin."
"Na tohlejsi ztratil právo ve chvíli, kdy jsi nás opustil. Neříkej si otec, protože na to fakt nemáš právo!"
"Tebe jsem snad nevychoval?" Obořil se na mě.
"Jo ty myslíš - "Dobré ráno a dobrou noc?", to by tě asi měli titulovat na Otce roku co?"
"Nebuď drzá!"
"Co na to říct, lidská blbost mě rozčiluje." Pokrčím rameny a absolutně nic si z něho nedělám.
"Dost řečí, já i moje žena si myslíme že Charlie u nás bude nejlíp, takže se dohodneme kdy si pro ni přijedu."
"To se domlouvej s kým chceš, ale garantuju ti, že Charlie uvidíš maximálně tak z dálky, protože já ti jí nešdám ani kdybys mě měl zabít, je ti to jasný?"
"Nechci vyhrožovat vlastní dceři, ale jestli to nepůjde po dobrém, dám to k soudu."
"A toho se mám jakože leknout?" Rozesměju se zase. Ale už je to spíše křečovitý smích protože se vážně bojím toho že to udělá.
"A už toho mám dost!" Zařve na mě až nadskočím. Z jeho řevu mám děs do dnes. Vždy když doma zařval, sousedi si myslely že nás zabíjí. Ovšem po čase na to byly tak zvyklí, že se ani neobtěžovali nic zjišťovat.
" A VEN Z MÉHO DOMU!" Já se prostě zastrašovat nenechám!
"TVÉHO? TOHLE ŽE JE TVŮJ DŮM? Má drahá, tenhle dům je na hypotéku kterou budeš mít zaplacenou až za 15 let." Usměje se na mě mile a já mám chuť mu takovou vrazit.
"Vypadni, nebo zavolám policii!" Vyhrožuju, ale ne moc úspěšně. Moje hrozba ho jen rozesměje.
"Děje se tady něco?" Objevil se ve dveřích Harry.
"Ne, nic se tady neděje." Usmála jsem se na něho.
"VEN! VYPADNI!" Zaječela jsem na svého otce. Ale nadskočili oba.
"Tohle si ještě vyřídíme." Zabodl do mě ukazováček a vyratil se kolem Harryho pryč.
Celá roztřesená jsem sledovala jeho záda a zaregistrovala jsem jak se k domu žene zbytek tý uječený bandy. Jako ve snu jsem došla ke gauči a sedla jsem si. Vím, že do mě Harry něco hučel ale ani za boha jsem nevěděla co. Pro mě to byůa slátanina písmen který nemají žádný velký význam. Pak jsem si všimla že přede mnou stojí Charlie a nechápavě mě pozoruje. Okamžitě jsem si jí přitáhla do náručí. Já si jí vzít nenechám.
"Cože?" Podívala se na mě Anne nechápavě, když jsem jí vysvětlila situaci a trochu se uklidnila.
"To se nestane," ujistila mě okamžitě. Najednou to všichni začali řešit a Harry dostal za úkol mě odvést spolu s Charlie do pokoje, abych se pořádně uklidnila.
Seděla jsem na posteli, koukala do zdi. Charlie seděla na zemi a hrála si s panenkami které měla roztahané po celém pokoji. Chvilku jsem měla nutkání ji upozornit na to, že by si to měla uklidnit, ale pak jsem si uvědomila, jaká je to momentálně blbost. Že bych se přece jenom měla starat o to, co budu dělat. Napadly mě dvě věci. Buď se s ním budu soudit a vyhraju, anebo se budu soudit, prohraju, ale Charlie mu nedám a utečeme. Pryč. Daleko odsud… Někam kde by nás nikdy nenašel.
Vždycky jsem se chtěla podívat do Ameriky. Taky proč ne? I když, Argentina taky nezní tak špatně.
Z mého rozjímání mě vyrušil Harry, který přitančil do pokoje, začal kecat něco o svatbě.
"Co? Jaká svatba? Kdo bude mít svatbu?" Nechápala jsem. Ne, byla jsem komplet mimo.
"No přece my dva." Oznámil jakoby se nechumelilo, popadl Charlie a začal s ní blbnout a pokračoval těma blbostma o svatbě. Chvíli jsem seděla jako opařená a pak jsem konečně bouchla.
"No to si ze mě děláš srandu?" Obořila jsem se na něho.
"Vůbec ne, bude to parááááda!" Usmíval se jako by byl na cracku.
Tak od něho se evidentně nic moc nedozvím.
Jistě, nebo se vdám. Jak geniální. Přísahám, že jednoho krásného dne toho peroxida zabiju vlastníma rukama. Tak ho narvu jídlem, že praskne! Jo to přesně udělám a k únosu dítěte mi přišijou i vraždu. No nebude to dokonalý život?
"Co říkáš na svatbu v zimě?" Vyrušil mě z mých vražedných úvah Harry.
"Tak tebe to ještě nepřešlo?" Podívala jsem se na něho nevěřícně.
"Mělo by?" "Jo, protože žádná svatba nebude."
"A vysvětlíš mi proč?"
"Není to jasný?"
"No… Mě rozhodně ne."
"Prostě proto. My dva se nemůžeme jen tak vzít! Bože, dokážeš si nás snad představit z pár let? Jak se budeme vzájemně nenávidět?"
"Proč bychom se měli nenávidět?"
"No.. No prostě proto. Podle statistik se nejvíc rozvádějí lidi, který se vzali strašně mladý." Snažím se mu vysvětlit.
"Vážně si na mě právě vytáhla statistiku?" Usmál se na mě.
"Milej zlatej, tohle na mě nezabírá, toho jsi si doufám vědom, takže si běž dělat očka na někho jinýho."
"All…" Začal, ale okamžitě jsem ho přerušila.
"Ne. A to je moje konečný slovo."
"Takže mu dáš Charlie?"
"Tak tohle byla podpásovka!" Sykla jsem na něho a okamžitě vypadla z pokoje. Debil jeden. Ho ostříhám a bude mít po srandě! Někdy se divím jak dokážu v takovýhle situacích myslet na hovadiny, ale pomáhá to, tak proč ne?
"TATI!" Vrhla se na Daniela malá holčička a já nechápala. A to jsem si naivně myslela že díkuvzdání budou svátky klidu a pohody. Evidentně nám to není souzeno.
"Tohle je Zuri, je to Danielova dcera. Její matka zemřela a ještě předtím požádala aby se Zuri po její smrti dostala sem." Vysvětloval nám pan Grey, ale mě spíš zajímal pohled Emmy. Protože vážně nebyl příjemnej.
"Vezmeme ji nahoru." Ozvala se nervozně Sof a já začala kývat na souhlas hlavou.
"Kdo to je?" Ptala se mě Charlie.
"Nevím, to musíme zjistit," pokrčila jsem rameny.
Já, Sophie a Harry jsme seděli na posteli a sledovali holky jak se spolu hrajou.
"Já to nechápu," řekla jsem asi po desátý a ty dva jen přikyvovali.
"Shrneme si co víme. Jmenuje se Zuri, což je divný ale to je teď jedno, je to dcera Daniela, kterej mimochodem chodí s mojí sestrou, ale to taky teď nebudeme řešit, protože to asi nebude moc na dlouho, a… to je vlastně všechno co víme."
Obě jsme se na něho podívaly, zakroutily hlavou a znovu začali sledovat holky.
"On od nás tatínek odešel, když jsem byla ještě malinká," otočila se na nás Zuri a my na ni koukali jako na zjevení.
"Maminka mi to vyprávěla, říkala že tatínek mě měl strašně rád, ale že maminka se s ním hádala, tak šla pryč. Ale každý den mi ukazovala jeho fotku, abych na něho nikdy nezapoměla." Jestli jsme se na ni před tím dívali jako na zjevení, nemám ponětí jak bych nás popsala teď. Myslím že nikdo z nás nechápal co se to dělo. Daniel měl holčičku. Malou, hezkou holčičku a opustil ji?
"Já ho zabiju," Zašeptala Sophie. Pak její hlas zesilněl.
"Já ho rozsekám na kousíčky a ty kousíčky utopím!"
"Ale Sofí, to se nedělá," vnikla do jejího výbuchu Charlie a já s Harrym jsme měli co dělat abychom se nezačali smát. Charlie si pokroutila hlavou, protočila oči a dál se rozhodla nás ignorovat.
"Neboj Charlie, mě na to jen tak nepřijdou, tvoje ségra mi bude dělat alibi." Pronesla Sophie už se smíchem v hlase.
"Ty nemáš ráda tatínka?" Zeptala se jí malá Zuri.
"Mám ho ráda, jen mě strašně naštval víš," snažila se jí vysvětlit.
"Já jsem taky naštvaná." Řekla Zuri a sledovala nás všechny.
"Jsi naštvaná na tatínka?" Zeptala jsem se jí.
"Ne, na maminku. Protože odešla." Oči se jí zalily slzami a já nevěděla jak dál. Nevěděla jsem ani co mám dělat s Charlie.
"To bude v pořádku zlatíčko," řekla jí Sof, sedla si k holkám na zem a posadila si Zuri na klín.
Pochmurná nálada z dne díkuvzdání se nesla už delší čas a nikdo z nás nebyl schopen se přesto nijak dostat. Najednou všechno bylo takové jiné. Už se nikdo tolik nebavil. Emma byla pořádně naštvaná na Daniela, Sophie a jeho táta to samé. Tohle se neslo všude mezi náma a já už byla zoufalá. Tedy, nebyla jsem zoufalá jen já, byla zoufalá všichni okolo mě.
Jedinej kdo měl ze všeho srandu byla Charlie a Zuri. Ty dvě si dokonale sedly a nebylo to pět minut aby něco nového nevymyslely.
"Ne, ne, ne na zdi prostě malovat nebudete! Copak tady máte málo papírů?" Rychle jsem vběhla do Charlinýho pokoje a postavila se před stěnu.
"Ale to je větší plocha," Protestovala okamžitě Zuri.
"Zlatíčko, na zdi se prostě nekreslí. Tady máte papírů dost." Jo, to bylo jedno z mnoha dnů kdy jsem je měla u sebe. Protože pokud byla Charlie se mnou a Zuri u Daniela obě začali ječet, trucovat a všechno možný, jen aby byly spolu. Tak se buď dali ke mně, mebo se šoupli k Danielovi. Ale jelikož ten nevěděl co s malou holkou dělat, tak je šoupl buď Sophie a nebo mě.
Kvapem se blížili vánoce a já měla staosti s kupováním dárků. Nikdy jsem totiž nenakupovala pro tolik lidí. Vážně jsem neměla nejmenší tušení co komu koupit. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.
"Je otevřeno," zaječela jsem, protože jsem byla prostě líná se zvednout.
"Ahoj," nakoukl Louis a rozhlédl se po pokoji.
"Co je?" Zbystřila jsem okamžitě.
"Ehm.. No, eh, nemáš tady holky?"
"Cože?"
"No, víš, na to jak jsou malý jsem děsně rychlí…"
"Děláš si srandu? Pěti dospělým lidem se ztratili dvě malý holky?" Vyskočila jsem z gauče a hnala se za Louisem.
"My jsme se jen na chvilku otočili a ony najednou byly fuč." Rozhodil zoufale rukama.
"Fuč. Byly fuč.. Jasně. Já vás zabiju!" Zařvala jsem na něho a rozběhla se k Stylesovým. Na chodbě stál zbytek tý neschopný bandy a dohadovali se kde asi tak můžou ty dvě bejt.
"All, zlatíčko, my jsme nechtěli," zkoušel to Harry v momentě kdy mě uviděl.
"Já ti dám takový zlatíčko až ti z toho bude špatně." Zchladila jsem ho okamžitě. Najedou se ze sklepa ozvaly tóny z klavíru a bubny. Všichni jsme se na sebe podívali a okamžitě jsme se rozběhli do sklepa.
Samozřejmě. Charlie seděla u Klavíru a Zuri mlátila do bubnů.
"A dost! Můžete mi vysvětlit co tady děláte?" Postavila jsem se doprostřed místnosti.
"Kluci hráli hry a my se nudily," podívala se na mě bezelstně Zuri a Charlie horlivě přikivovala hlavou. Já se jako na povel otočila na kluky. Všech pět tam stálo s hlavou svěšenou jako kdyby čekali na popravu.
"Takže vy jste se jen otočili a oni byly v tu chvíli fuč," opakovala jsem co mi řekl Louis.
"Nějak tak," kývl Niall. Zayn se snažil díval všude kolem jen ne na mě. Louis se tvářil jako kdyby mu někdo snědl všechnu mrkev. Harry mě snad vůbec nevnímal, jedinej Liam se na mě díval a tvářil se aspoň trchu kajícně.
"Pánové, nepočítejte s tím že vám ty dvě ještě někdy svěřím." S tím jsem popadla holky za ruku a táhla je k nám do domu.
Když jsem tuhle příhodu vyprávěla Sof a Emmě, upřímně jsme se u toho nasmály, ale stejně ještě dostaly za vučenou.
"Bože to je paráda, nikde neslyším holčičí smích…" Protáhla jsem se slastně na gauči.
"Jo, chvilkami už taky nevím co s nima," zasmála se Sof. Jen Emma seděla a nepřítomně se dívala před sebe.
"Emms, no táááák," mávali jsme jí rukama před obličejem a snažili ji probrat. Jen to, že jsme ji dotáhla na tenhle holčičí večer nás stálo dost sil.
"Co?" Podívala se na nás nechápavě.
"Mám toho dost. Ty se díváš na Daniela jako by ti ho někdo vzal, ale není to pravda, on tě chce i teď, ty se jen musíš srovnat se Zuri." Vysvětlovala jsem situaci. Sophie jen souhlasně přikyvovala.
"Ty moc nekoukej, mluvím i o tobě. Myslíš že si nikdo z nás nevšmil jak po sobě s Louisem poříd házíte utrápený zamilovaný pohledy? Nejsme blbý ani slepý, takže dámy až se vy dvě dáte dohromady, já to půjdu oslavit." Ukončila jsem svůj monolog sa natáhla si nohy na stůl.
"Se ozvala ta pravá," ušklíbla se Emma.
"Ha?" Nechápala jsem.
"Svatba?" Pozdvihla obočí a Sof se na mě taky otočila.
"No promiň, ale všichni jsme se shodli na tom že je to absolutní hovadina. A já bych s tím stejně nikdy nesouhlasila, to je vám snad jasný ne?"
"Ale bylo to nejlepší řešení." Nedala se Emma.
"Ovšem dá se to řešit i jinak. Pochybuju že to papínek dá k soudu. Už je to skoro měsíc co tady byl a nic se neděje." Řekla jsem odlehčeně.
"Abys to nezakřikla," varovala mě Sof a pak jsme se všechny tři rozesmály.
O pár dní později se ukázalo jak naivní jsem byla. Dostala jsem obsílku od soudu. Roztřeseně jsem otevírala obálku a po jejím přečtení jsem měla pocit že mi právě někdo vyrval srdce z hrudi a ještě si na něm zaskákal. Za pár týdnů budu s mým otcem jednat o to, kdo dostane Charlie do péče. Tak to není dobrý.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama