Trouble in love - 22. kapitola: COŽE?!

27. ledna 2014 v 12:08 | Alyssa |  Trouble in Love



"Takže?" Zeptala jsem se Emmy hned, jak vyšla z ordinace.
"Je to v háji," vydechla a klesla na sedačku vedle mě.
"Možná to bude znít blbě... Ale otec je Daniel?"
"Jo. Šestý týden. Jak říkám, je to v háji. Co budu dělat?" Podívala se na mě uslzenýma očima.
"Není to v háji, Daniel tě má rád, miluje tě, a rozhodně bude nadšenej."
"Nejsi vtipná."
"Snažila jsem se," pokrčím rameny a radši se dívám do země.
"Takže ještě jednou, co budeme dělat?"
"Proč do toho taháš mě?"
"Protože jsi jediná, která to ví." Podívala se na mě nechápavě.
"Fajn, začala bych tím, že to řekneš .. doma?" Navrhla jsem.
"To bych mohla rovnou zaskočit za Danielem a oznámit mu, že jedno dítě je málo, že bude mít hned dvě..."
"Tohle taky nezní špatně."
"Jdeme!" Zavelela na odchod a já ji radši tiše následovala. Nikdy nerozčilujte těhotnou ženskou.

"V klidu si sedni, udělám ti čaj," instruovala jsem Emmu k sobě domů. Hodila sebou zoufale na gauč a objala polštář.
"Tohle ale vůbec není dobrý," křičela na mě do kuchyně.
"Co není dobrý?" Vynořil se její bratr z patra.
"Nic." Odsekla mu.
"Povídejte," usmál se na Emmu a složil se vedle ní.
"Kde je Charlie?!" Zasáhla jsem okamžitě.
"Někde tady lítá."
"Někde tady lítá? Definuj někde."
"Je se Zuri."
"A ta je?"
"S Charlie?"
"Bože, koho jsem si to přitáhla domů?" Protočila jsem oči a zmizela zase v kuchyni.
"Jsou s Danielem." Zahučel za mnou.
"A nechcete pro ni s Emmou dojít?" Vykoukla jsem na ně ze dveří. Emma po mě hodila vražednej pohled. Tý jo, dneska bych už byla párkrát mrtvá. No co, stává se.
"A proč jí tam nenecháme?"
"Protože je to Daniel?"
"Prosím tě, už je v pohodě." Mávl rukou a zapl televizi.
"Nechceš jít jinám?" Probodla ho Emma pohledem.
"A nechceš jít ty?" Dobíral si jí.
"Vyhodím ti fén?" Navrhla jsem.
"Vždyť už jdu." Zvedl se otráveně a naštvaně za sebou třískl s dveřma.
"Tak co teď?" Zeptala jsem se a položila před Emmu hrnek s čajem.
"Nemám tušení."
"Měla bys to někomu říct."
"A to jako komu?"
"Tetičce?" Navrhla jsem a podala jí telefon.
"A myslíš, že je to dobrej nápad? Aby mu hned nevolala nazpátek."
"Věřím, že když jí řekneš, tak mu volat nebude." Vzala si telefon chvilku si s ním hrála a pak mi ho vrátila. Nechápavě jsem ji pozorovala a po chvilce mi došlo, že to asi já budu muset Sof zavolat. Jasně, proč ne...

"Jo, dorazila jsem v pořádku." Hlásila mi Sof okamžitě do telefonu místzo pozdravu.
"To jsem ráda, ale mám tady situaci."
"Nejsem pryč ani 24 hodin a už máš sutiaci?"
"No ani né tak já jako tvůj bratr?" Navrhla jsem.
"Co ten zase provedl?"
"Bude táta? Jéééj, gratuluju?"
"......"
"Sof?"
"Počkej, zpracovávám informace."
"Dobře, až budeš při smyslech klidně nám zavolej. Pa."
"Opovaž se to vypnout."
"Pořád jsem tady, nebuď hned zlá."
"Takže Daniel bude otec. Kdo je ta nádhera ať jí můžu jednu vrazit?!"
"Emms, Sophie by s tebou prej ráda mluvila..." Podala jsem telefon Emmě a se smíchem ji pozorovala.
"Ahoj?" Pípla nejistě. Nejsem si jistá co přesně jsem slyšela ale myslím že tam bylo něco jako, já ho zabiju, gratuluju, to je ale kretén, jéé já budu teta. Pak jsem se radši zdekovala.

Seděla jsem před domem a čekala jestli Emms rozhovor přežije nebo ne. Zatím jsem se rozptylovala pohledem na ten hnusnej bílej sníh.
Moje ticho mi narušil křik. Zvědavě jsem se zvedla a šla jsem za křikem.
"To si země snad děláš srandu?!" Ječela El na Louise před domem. Opatrně jsem se skryla za popelnici a nenápadně sledovala co se děje.
"Mrzí mě to."
"Tak tebe to mrzí?!"
"Nemůžu za to," bránil se chabě.
"Chceš mi říct, že nemůžeš za to, že ses zamiloval do někoho jinýho?"
"Přesně tak."
"Tak abys věděl, taky někoho mám."
"COŽE?" Zvýšil okamžitě hlas.
"No nediv se," utrousila a koukala do země. Mám ráda představení on-line.
"Chápu to dobře? Takže jsi mě podvedla?"
"A ty jsi podvedl mě?" Vraždili se pohledem a já se náramně bavila.
"O co jsem přišel?" Vybafl na mě Harry a já leknutím nadskočila.
"Ticho, myslím, že se právě rozcházej." Sykla jsem na něho.
"No už bylo na čase." Usmál se.
"Taky si myslím." Kývla jsem hlavou a dál sledovala dění.
"Jo a Emma je těhotná," pronesla jsem jen tak do ticha.
"COŽE???"
"Nějak moc cože za pár minut..." Kroutila jsem hlavou.
"Zopakuj to!"
"Jsi nedoslýchavý? Emma je těhotná, budeš stréjda, jééj. A teď neruš, nevím co se děje."
"Děje se co?" Ozval se nademnou hlas Eleanor.
"Na moji obranu, Emma je těhotná," pokrčila jsem rameny.
"COŽE?"
"Tohle mi už nepříjde vtipný."
"COŽE???" Vylezl vedle nás Daniel s holkama.
"Jdu domů." Pronesla jsem s ledovým klidem a nechala je tam v hloučku.

"Emms?" Zavolala jsem do dveří.
"Ano?" Zvedla se z gauče.
"Budeš mít návštěvu."
"Koho?" Na otázku jsem nestačila odpovědět, protože se mi do dveří navalilo snad celý sousedství.
"Ty jsi těhotná?!"
"Co prosím?" Nechápala a podívala se na mě.
"Proč koukáš na mě? Já nevím, odkud to vědí.." Pokrčila jsem rameny.
"Ale mám žhavou novinku." Pousmála jsem se. Všechny páry očí padli na mě a čekali, co ze mě vypadne.
"Ty dva se rozešli," usmála jsem se vítězně a ukázala na El s Louisem.
"Takže nikdo tvoje těhoteství moc řešit nebude." Dodala jsem s klidem.
"Ty jsi vážně těhotná?" Ozval se do ticha Daniel. Teď se pro změnu všechny páry očí otočili na Emmu.
"Gratuluju. Budeš táta."
Od vánoc uplynul měsíc a já teď momentálně stála v soudní síni a řešila, kde moje mladší sestra bude vyrůstat. Všechno se zatím naklánělo k tomu, že bude s otcem, ale pak si ho podal náš právník. Oznámil naší sutiaci, zajištění a podobně.
Soudkyně byla pořád nerozhodná, takže v pauze, kterou nám určila, si vzala Charlie k sobě aby si s ní promluvila.
Já nervózně prešlapovala po chodbě a všichni ze mě byli na nervy.
"Mohla bys přestat?" Zeptal se mě Harry.
"Mohl bys přestat dýchat?" Zeptala jsem se sarkasticky.
"Pokračuj." Pobídl mě.
"Děkuji za povolení."
"Můžete přestat oba?" Sykla na nás Emma.
"Drž, mlč." Odvětili jsme jí oba.
"Trávíte spolu moc času." Sjela nás pohledem.
"Nechte toho." Houkl na nás Daniel a řekl nám, že se můžeme vrátit do síně.

"Po rozmluvě s Charlie, jsem se rozhodla následovně. Po prošetření všech předložených materiálů, a na základě rozhovoru s maloletou, soud stanovil rozsudek ve znění: Maloletou Charlotte Thorne, soud svěřuje do péče odpůrkyně Allysy Thorne-Styles kterou rovněž stanovil za poručníka maloleté. Po přešetření všech údajů soud vyhodnotil, že prostředí, v němž maloletá žije, je vhodné, nestresující a vyhovující pro její další vývoj. Rovněž však soud rozhodl o návštěvních hodinách navrhovatele s maloletou a to v rozmezí jednou za čtrnáct dní po dobu šesti hodin. Proti následujícímu rozsudku je možné podat odvolání, do čtrnácti dnů a soud se považuje za skončený."

Následující dny pro mě byly jako v nebi. Už jsem se nemusela bát, že mi Charlie někdo odvede. Teda aspoň zatím, ten kretén pořád mohl podat odvolání. Daniel mě sice ujistil, že se nemám čeho bát, ale člověk nikdy neví, co se může stát.
Jediné co nám lehce kazilo ovzduší, byla každodenně vytočená Emma, za ní dolézající Daniel a depresivní Louis. Prostě rodinná idylka.
"Hele, miluju vás, ale musíte se scházet u nás?" Postavila jsem se před televizi.
"A kde jinde bychom měli?" nechápal Niall a zakousl se do bagety.
"Kdekoliv? Před domem? Za domem? U vás doma?" Navrhla jsem.
"Mě se tady líbí," odvětil s úsměvem Zayn.
"Smrdí mi to tady po laku na vlasy…"
"Ne, to budou moje nohy," přisadil si Liam.
"Jdu se zabít." Kapitulovala jsem a zalezla do kuchyně.
Zapla jsem notebook a čekala na domluvený hovor od Sof. Poklepávala jsem si nehty po klávesnici a projížděla novinky na twitteru.
"No konečně, už jsem myslela že zešedivím," pronesla jsem hned, co jsem přijala hovor.
"Na to jsi moc mladá."
"A ty moc drzá, tak co je novýho?" Vyzvídala jsem.
"Tady nic moc, pořád jen trénujeme. Domů chodím utaháná a hned padnu do postele."
"Sama?" Neodpustila jsem si.
"Jak kdy." Usmála se.
"Moment. Cože?" Zasekla jsem se.
"Vtip."
"Někdy ten britský humor nechápu.."
"A co u vás?"
"Pořád to samý, vytočená Emma, labilní Daniel, depresi trpící Louis, nenajedený Niall, zlakovaný Zayn, smrdící Liam a můj vyvedený manžel kterej má víc krémů než já."
"Depresí trpící Louis?"
"Já ti to neřekla?" Zatvářila jsem se jako andílek.
"Asi ses nezmínila…"
"Divné, už se to tady chvilku řeší.."
"ALE CO?"
"No přece jeho rozchod s El."
"COŽE?!"
"Vážně? Nezmůžeš se na něco lepšího?"
"Kdy? Jak? Proč?"
"Kdy? Hmmm, asi tak den potom co jsi odjela. Jak? Lehce. Proč? On jí řekl, že miluje někoho jinýho, ona mu řekla, že si taky někoho našla a pak mě vyrušil Harry."
"Takže normálka."
"Přesně. Kdy se vrátíš?"
"Za pět měsíců. Jsem tady na půl roku, ale to ti neříkám poprvé."
"Já jen jestli jsi nezměnila názor."
"Ne."
"Sketo."
Chtěli jsme si povídat dál, ale do kuchyně přišel Louis.
"Slyšel jsem dobře?"
"Nevím, co jsi slyšel?"
"Jo, co?" Ozvala se Sof.
"Sophie?" Hlesl a hnal se k notebooku.
"Promiň, musím jít. Jdeme s Willem ven." Oznámila a ukončila hovor. No to teda pěkně dík.
Ta hromádka neštěstí se složila na židli a zase začal s jeho depresivními řečmi.
"Na." Podala jsem mu mrkev.
"Dík." Usmál se na mě.
"Nemáš zač. Každopádně, tohle už musíme vyřešit. Jdi a někde naboř auto."
"Cože?"
"A mám toho dost. Ještě jednou a jdete všichni."
"Nechápu tě."
"To je vás víc. Ale to teď nebudeme řešit. Musíme jí sem dostat zpátky."
"Koho?"
"Zlato, ty jsi blonďák, nebo to jen děláš?"
"Nechápu."
"Nevadí, nech myšlení pro velký a běž si hrát s ostatníma dětma. A ještě mi sem zavolej Emmu, buď tak laskav." Nechápající Louis si vzal mrkev a odešel.
"Co se děje?"
"Tohle musí přestat." Vzdychla jsem. A skočila pohledem na Daniela kterej přišel za náma.
"Povídej mi o tom." Mrkla na mě Emma.
"Ale dost bylo legrace, zahajuji bojovou poradu."
"O co jde?"
"O depresi trpící mrkev a tvoji milovanou sestru."
"Co provedla?" Podíval se na nás nechápavě.
"Doufám, že to dítě bude chytřejší," podotkla jsem směrem k Emminu břichu.
"Neřeš dítě, řeš mrkev."
"Jaká mrkev?"
"Zlatíčko, taky si jdi hrát s ostatníma jo?" Mrkla jsem na něho. Uraženě se zvedl a odešel.

Plán byl sestavený, letenky vyřešené a tašky zabalené. Bylo 12. Února a pokud se náš plán podaří, bude všechno v pohodě. Aspoň trochu.
"Po večeři pohádka a spát." Instruovala jsem ještě rychle Harryho.
"Já se o ní postarám."
"Rozhodně, řekla jsem tvojí mamce, ať vás chodí čas od času kontrolovat a jestli tady neumíráte hlady, nebo tak něco."
"Nejsem neschopnej."
"Já vím zlatíčko, to je jen preventivní opatření." Usmála jsem se mile.
"Jdi, nebo tě Emma zabije."
"Jdu, pa."

"Máš tu adresu?" Zeptala jsem se, když jsme se ocitly na letišti.
"Bylo by blbý, kdybych ji neměla."
"Hodně blbý."
"Tak jo, jdeme, nebo se tam dneska nedokopeme."
"Já se tam dokopu, ty dokutálíš," pokrčila jsem rameny.
"Asi tě něčím praštím."
"Ještě že mě máš ráda a neuděláš to.."
"Kdy jsem řekla, že tě mám ráda?"
"Když jsi mi zvracela do záchoda?"
"Moje chyba…"
"Jdeme."

"Už jdu." Ozvalo se z bytu.
"Co tady děláte?" Tvářila se Sof nechápavě.
"Překvapení? Ale dost formalit, něco se stalo."
"Jakým způsobem ti to mám podat? Optimisticky nebo pesimisticky?" Zeptala jsem se a konečně se dostala do bytu.
"Něco vážného?"
"Myslíš, že bych jinak absolvovala 14 hodin v letadle?" Ušklíbla se Emma.
"Asi ne.. Tak co se děje?" Musím říct, že jsem Sof chvilku litovala. Ale co naplat, může si za to sama.
"Buď milá." Poradila mi Emma a já se posadila vedle Sof. Položila jsem ji ruku na rameno a spustila.
"Víš, neříká se mi to lehce… Jak bych ti to jen řekla.."
"Tak už to vyklop!" Vyjela na mě.
"Řekla sis o to. Louis měl autonehodu, je v kritickém stavu, a když se probral, řekl tvoje jméno. Letadlo nám letí za pár hodin, tak se jdi sbalit."
"Cože?"
"Ale no táááák." Rozhodila jsem rukama.
"Co mu je?"
"Emms?" předala jsem řeč Emms.
"Těžký otřes mozku je jeho nejmenší problém." Sof zbledla.
"A co dál?" Zeptala se roztřeseným hlasem.
"Není celkem jisté, jestli bude jako dřív."
"Jdu si sbalit."

"Ahoj tatínku," usmála se na Daniela Sophie když ho uviděla. Čekal na nás letišti aby nás mohl dovést domů.
"Ahoj ségra, tak co, jak to snášíš?"
"Snad bude v pořádku.." Úsměv ji zmizel z tváře.
"Pojedeme?" Zeptala jsem se a vykročila k autu.
"Jedem. Nastupte si dámy." Daniel galantně otevřel Emms dveře.
"To si schovej pro někoho jinýho." Odsekla mu.
"Stejně tě dostanu." Ušklíbl se.
"Nemyslím si."
"Někde jsem četla, že ženy v těhotenství změknou, počkej si pár týdnů." Prohodila jsem, aby řeč nestála.

"Proč jedeme k vám a ne do nemocnice?"
"Promiň, ale musím zkontrolovat Charlie, jestli ještě žije, pochybuju, že by jim Louis utekl." Zastavili jsme u nás před domem a já se hnala dovnitř. Emms, Sof i Daniel mě následovali.
"Charlieee?" Zakřičela jsem do domu a okamžitě jsem viděla, jak sprintuje ze schodů.
"Živá a zdravá?"
"Jo."
"Neboj, ne na dlouho. Kde je Louis?" Zeptala jsem se jí.
"V kuchyni. Jí mrkev." Uculila se.
"Zase?" Protočila jsem oči.
"Ahoj Charlie," usmála se Sof a hnala se Charlie obejmout.
"Kde je vůbec Zuri?" Zeptala se po chvilce.
"Dobrá otázka.. Harry?!" Zaječela jsem do domu.
"Je nahoře," Oznámila nám Charlie.
"Kdo?"
"Zuri."
"Co tam dělá?"
"Kreslí si na spícího Harryho."
"Jo, vážně jsem si vybrala dobře…"

"Jé ahoj, co tady děláte? Myslel jsem, že se vrátíte až za pár dní." Vyšel z kuchyně Louis.
"Co to má znamenat?" Postavila se vedle mě Sof.
"Na moji obranu, vymyslel to Daniel. Já jdu vzbudit manžela. A prosím vás, nezbořte mi to tady."
"Já musím za našima, říct že jsme doletěli v pohodě." Vymluvila se okamžitě Emma a táhla Daniela s sebou. Já se zastavila nahoře na schodech, abych nebyla vidět a poslouchala co se dělo.
"Myslela jsem, že ti něco je." Pronesla plačtivým hlasem.
"Proč by mi něco bylo?" Nechápal. To je ale blonďák…
"Holky mi řekli, že jsi měl nehodu!"
"Kdy?" Zhrozil se. Tak tohle už horší bejt ani nemůže.
"To se mi snad jenom zdá. Tak já sem letím jako idiot, v domnění, že se ti něco stalo a ty jsi v pořádku? Zabiju je. Obě. Ne, všechny tři!"
"Jsem rád, že jsi tady."
"To ti tak věřím," odfrkla.
"Ano, jsem rád, že jsi tady, protože ti konečně můžu říct, že tě miluju a už tě nikam nepustím."
"Myslíš, že se tě budu ptát?"
"Já vím, že jsem udělal chybu a hrozně mě to mrzí, ale prostě bez tebe nemůžu být. Pochopil jsem, že s El to nebylo to pro mě. Když jsem si zvolil jí místo tebe, došlo mi, že to byla největší chyba v mém životě a nikdy si neodpustím, že jsi odjela." Och, to je jako v telenovele, škoda že to nevidím.
"Vážně si myslíš, že ti teď padnu kolem krku a už se tě nepustím?"
"Nějak v to doufám."
"Protože přesně to mám v plánu."
"Takže už si padli kolem krku?" Já leknutím nadskočila.
"Tohle mi už nedělej!" Otočila jsem se na Harryho.
"Promiň."
"Už ses viděl v zrcadle?"
"Dneska jen párkrát."
"A teď?"
"Ne."
"Doporučuju ti se podívat," ušklíbla jsem se.
Zezdola jsem zaslechla nějaké zvuky a to přitáhlo moji pozornost. Opatrně jsem našlapovala a sestupovala dolů. A to co jsem viděla, mě neskutečně potěšilo.
Viděla jsem, jak se objímají a líbají jako by měl nastat konec světa.
Jenže tuhle krásou chvilku narušilo ječení z koupelny. Tak tohle se může stát jen u nás.


A/N: ďakujeme :)
Ria sme rady, že sa páčila :)

A do konca poviedky nám ostáva len jedna kapitola a Epilóg :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ria ria | 27. ledna 2014 v 13:45 | Reagovat

Jeeeeej dalsia cast a ako vzdy super :-). Len skida ze to konci :-(

2 BillyTurce BillyTurce | E-mail | Web | 3. března 2017 v 19:26 | Reagovat

wh0cd708724 <a href=http://costofviagra2017.com/>get more info</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama